Soumrak řemeslníků

Před 20ti lety jsem byla jako au-pair v Německu a divila se, proč vše rozbité vyhazují a nic neopravují, ať už se jednalo o židli nebo pračku. Bylo mi vysvětleno, že řemeslníků je málo a jsou velmi drazí a chlapi doma jsou leví a nezvládnou to. Je pro všechny výhodnější koupit věc novou. A mám prý počkat, že to u nás bude brzy taky tak. Obracela jsem oči v sloup a myslela na svého šikovného tátu a dědy, kteří by si s tím uměli poradit. Takové plýtvání penězi, takový konzum.
broušení železa
A kde jsme u nás dnes? Chcete řemeslníka na stavbu nebo opravit pračku, a aby člověk prstíčkem hrabal a hledal obrazně jehlu v kupce sena. (Dobře, některé věci jsou dnes opravdu neopravitelné nebo Vám sám opravář doporučí, koupit novou, jinak u Vás bude za půl roku zas.) Když už se někdo najde, je většinou neschopný, víc namluví, než udělá a stojí stejně spoustu peněz. Ti schopní bývají rozebraní na měsíce dopředu.  A nechat manžela doma přivrtat poličku? To aby měl člověk záchranku na telefonu. Svěřit mu složitější úkol už není možné vůbec. (Ne, toho mého se to netýká!)
kleště na železo
Každý, kdo má doma děti, si představuje, co z nich jednou vyroste. A málokdo si představuje šikovného zedníka, svářeče, instalatéra nebo (nedej bože) kominíka! Dříve se s horším prospěchem na vysokou nikdo nedostal  a ani to nezkoušel. Mít u maturity trojky nebo čtyřky znamenalo, jít si hledat práci. Dnes není problém se na nějaké vysoké škole uchytit. Stát jejich vznik nereguluje a přibývá pseudooborů, jejichž absolventi jsou sice nezaměstnatelní (je jich prostě příliš), ale co, prodloužili si mládí a někde je stejně vezmou. Rčení, že řemeslo má zlaté dno, tak začíná platit stále víc.

Na učilištích tak končí děti, které na vyšší vzdělání opravdu nemají, ale bývají bohužel také nešikovné a bez zájmu a je jim vlastně jedno, kam je rodiče dají. Výjimky samozřejmě existují, ale je jich žalostně málo. Pokud je v ročníku 15 dětí a 2 se o obor skutečně zajímají a chtějí ho v budoucnu dělat, tak má učitel štěstí. To ovšem platí i o těch vysokých školách, kam se nemalé procento studentů prostě jen zašívá.

postava instalatéra
Co s tím?

Rodiče by si měli uvědomit, že vkládat svoje vlastní nesplněné sny a touhy do dětí, může být na škodu. „Když jsem na tu vysokou nemohla já, tak ty půjdeš!“ Pokud vidíte, že je Vaše dítko manuálně zručné a něco ho baví, nechte ho udělat si učební obor s maturitou a ať na tu vysokou pak jde, bude-li chtít. Ta cesta mu zůstává otevřená. Ale už z něj něco-někdo bude, i bez vysoké školy a neztratí se v moři sociálních pracovníků, archivářů a odborníků na genderovou problematiku.

Soumrak řemeslníků
Ohodnoťte příspěvek